Nejvyšší soud se vyjádřil k náhradě škody
za covidová opatření
Nejvyšší soud se v nedávno zveřejněném rozsudku se sp. zn. 30 Cdo 63/2023 ze dne 31.8.2023 vyjádřil k problematice náhrady škody (ušlého zisku) vzniklé v důsledku krizových opatření přijatých státem. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zejména postavil na jisto, že úprava (§ 36) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „Krizový zákon“), se vztahuje rovněž na opatření přijatá vládou v době nouzového stavu, která omezovala přístup veřejnosti ke službám a v daném případě omezovala a následně zcela zakazovala maloobchodní prodej.
Žalobkyní ve věci byla obchodní společnost, která se zabývá maloobchodem s tabákovými výrobky a smíšeným zbožím a v dovolání se domáhala náhrady škody (v podobě ušlého zisku) vzniklé v důsledku krizových opatření vlády v době covidu, jimiž došlo k omezení a později k přerušení maloobchodního prodeje a poskytování služeb. Žalobkyně vyčíslila škodu, která ji vznikla v době účinností nařízení od října 2020 do února 2021, do výše přes jeden milion korun jako ušlý zisk a tvrdila, že je stát podle krizového zákona objektivně odpovědný za takto vzniklou škodu.
Nejvyšší soud při výkladu § 36 odst. 1 krizového zákona přisvědčil žalobkyni v tom, že uvedené ustanovení zakládá odpovědnost státu bez ohledu na zavinění a poprvé stanovil, že stát odpovídá za škodu, i když je způsobená krizovým opatřením obecné povahy, čímž se odklonil od názoru nižších soudů, podle kterých stát odpovídá jenom za krizová opatření individuální povahy (tedy typicky konkrétním zásahem např. Policie ČR či jiným orgánem veřejné moci).
Nejvyšší soud mimo jiné odmítl argumentaci obecných soudů, že zákonodárce v době tvorby Krizového zákona nemohl předvídat vznik pandemie COVID-19 a naopak zdůraznil, že Krizový zákon byl přijat v roce 1997 v kontextu ničivých povodní, které zasáhly 1/3 území ČR a také území sousedních států. Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že zákonodárce již při přijetí Krizového zákona reagoval na mimořádné události velkého rozsahu, které měl právě Krizový zákon řešit.
Podle Nejvyššího soudu tedy stát nese odpovědnost i za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti.
Z výše uvedeného lze shrnout, že:
– Citovaný rozsudek v širším kontextu otevřel cestu k náhradě škody za krizová opatření v době covidu, když postavil na jisto, že dle Krizového zákona se odškodňuje rovněž škoda (i ušlý zisk) způsobená přijetím celostátních krizových opatření, v daném případě šlo o opatření znamenající omezení a/nebo zákaz maloobchodního prodeje. Rozhodnutí tedy staví na jisto, že Krizový zákon lze vztahovat rovněž na normotvorbu zákonodárce a celostátní opatření právní povahy.
– Citovaný rozsudek naopak neřeší, jakým způsobem má dojít k výpočtu výše škody způsobené jednotlivým podnikatelům, jejichž činnost byla koronavirovými opatřeními omezena či zakázána. Tuto otázku neřešily ani obecné soudy, jelikož došly k závěru, že žalující společnost nemá žádný nárok na náhradu škody, pročež se nezaobíraly ani společností uplatněnou výší škody. V tomto ohledu tedy bude třeba vyčkat dalšího rozhodování obecných soudů.
– Podle Krizového zákona platí subjektivní prekluzivní lhůta, ve které bylo třeba uplatnit nárok u Ministerstva vnitra, tato činí 6 měsíců od doby, kdy se příslušná osoba o vzniku škody dozvěděla. Pokud v této lhůtě nebyla škoda po státu uplatněna, pak se potenciální žalobci již náhrady ušlého zisku s největší pravděpodobností nedomůžou.
Mgr. Ing. JAN MLČÁK
partner NSG Morison advokátní kancelář s.r.o.
jan.mlcak@nsgmorison.cz
tel: + 420 224 800 930
mob: + 420 734 510 243
Mgr. ADAM TROJAN
advokát, NSG Morison advokátní kancelář s.r.o.
adam.trojan@nsgmorison.cz
tel: + 420 224 800 930
mob: +420 739 600 687